„Nevzdávejte se svých koníčků," říká slavný hudebník a lékař Saxofrancis

Přinášíme Vám rozhovor ze série Osobnosti v medicíně s lékařem a slavným hudebníkem. Během studia medicíny hrál na světových podiích na Zrcé nebo třeba na Ibize, jako student medicíny se zúčastnil humanitární mise v Keni. 

 

Saxofrancis - MUDr. František Šalanda, Dis.

Je mi 27, pocházím z Hradce Králové, vystudoval jsem hru na saxofon na konzervatoři v Pardubicích, a zároveň paralelně s tím všeobecné lékařství na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Konzervatoř jsem dokončil v roce 2019, medicínu rok poté.


DSC09447-min

Čemu se právě teď věnuješ?
Aktuálně je mé primární zaměření hudba. Vystupuji, skládám a mimo jiné teď pořádám první vlastní event.

Proč sis vybral hudbu? Kdy jsi se rozhodl pro jedno, pro druhé? A co tě k tomu vedlo?
Jak hudba, tak medicína, jsou pro mě srdcové záležitosti. Hudbu každopádně dělám už od svých šesti let a zvlášť v průběhu studia medicíny jsem se paradoxně velmi vyprofiloval v rámci svého hudebního sólo projektu. Po dokončení náročných studií jsem si potřeboval i trochu odpočinout, navíc doba, kdy mě baví skákat po pódiu, je velmi omezená a je právě teď. Určitě se každopádně k medicíně vrátím.

Rozumím, v hudbě máš pozici a medicínu můžeš začít dělat kdykoliv, že ano..
Dá se to tak říct. Mám kolem sebe lidi, kteří dodělali medicínu, je jim třicet a teďka nastupují do nemocnice a je to úplně v pohodě. A pro mě to znamená za čtyři roky a říkám si, že vlastně nemusím nikam spěchat a můžu si to v klidu rozvrhnout trochu jinak, než jak je zvykem.

Máš nějaký vysněný obor, který bys v budoucnu chtěl dělat?
No, mám jich víc, ale nejreálněji vypadá psychiatrie. Je to obor, který mě fascinuje a zároveň v budoucnu nabízí i možnost větší časové flexibility. Tedy věřím, že bych se mohl hudbě alespoň v nějakém omezeném režimu věnovat i nadále.

Byly při rozhodování, zda medicína nebo saxofon, nějaké vlastnosti lékaře, u kterých sis říkal, že je saxofonista nemá?
Určitě, dalo by se říci, že je to povolání, kde pomáháš lidem v nějaké nouzi nebo tísni, co se jejich zdravotního stavu týče. Na druhou stranu podobný pocit zažívám i v hudbě, protože hudba je pro spoustu lidí něčím jako ventil a forma relaxu. Další věc je určitá prestiž a sociální statut. Abys to mohl dělat, musíš absolvovat náročné a dlouhé studium. Být lékař a pomáhat lidem je určité privilegium.

Co považuješ za větší úspěch? To, že jsi lékař nebo to, že jsi známý hudebník?
Když jsi se začal ptát, tak mě napadlo, že považuju za úspěch to, že se mi to podařilo skloubit. Ale pokud se nad tím zamyslím, tak bych řekl, že vystudovat medicínu versus vybudovat něco vlastního nebo v mém případě mít hudební kariéru, je možná obtížnější ta hudební kariéra. V medicíně jde hlavně o píli, ale na cestě za slávou v hudební sféře je těch faktorů mnohem víc. Samozřejmě dovednost, píle, talent, ale taky kontakty, štěstí nebo konkurence. Vidím kolem sebe spoustu muzikantů a performerů, kteří jsou velmi šikovní, ale nedaří se jim skloubit všechny ty faktory dohromady. Neřekl bych, že je to větší úspěch, ale řekl bych, že je to spíš vzácnější.

IMG_9274-min

 
Nelituješ toho, že sis vybral hudbu před medicínou?
Nelituju. Hlavně proto, že se k medicíně chci vrátit a i cítím, že mi chybí. Medicína mi přirostla za těch šest let k srdci, ale určitě nelituju. Už jen loňské léto bylo nejšílenější léto mého života. Třikrát jsem hrál na Zrce, na Ibize, ve Splitu a na spoustě akcích v Čechách, mimo jiné jsem odehrál jednu akci v Ostravě, kde bylo přes šest tisíc lidí. Neskutečný zážitek.

Určitě řadu našich čtenářů bude zajímat, jak probíhalo tvé studium medicíny? Bylo něco, čeho ses na rozdíl od svých spolužáků musel vzdát, kvůli tomu, že jsi studoval dvě školy?
Konzervatoř jsem studoval dálkově a dojížel do Pardubic každý pátek, takže jsem si výuku musel nahrazovat s jinými kruhy. V tomhle mi naštěstí na fakultě dost vycházeli vstříc a nebyl problém si praktika nahradit jindy. A paradoxně pro mě ta páteční výuka na konzervatoři byl skvělý relax, protože to bylo úplně něco jiného než exaktní medicína. Bral jsem to spíše jako odpočinek, i když jsem se předem musel připravovat. Dobrodružnější to každopádně bylo, když jsem začal vystupovat víc a víc. Ustálilo se to na zhruba sto koncertech ročně, což už ti z volného času ukousne pořádnou porci. Skoro všechny víkendy jsem hrál, takže jsem přišel o všechny oslavy narozenin, spontánní výlety s kamarády a podobně. To je zase ta stinná stránka hudby. Díky bohu mám kolem sebe skvělý lidi a kamarády, kteří na mě i přes moje časový vytížení nezanevřeli. Samozřejmě když se něco plánuje dopředu, tak si ten čas vždy vyhradím. Je ale znát, že se přes vysokou zformovalo dost dlouholetých vztahů, které třeba teď dospěly do manželství. Já jsem žil zkrátka trochu odlišný život.

Od kdy se věnuješ hudbě a proč sis vybral zrovna saxofon?
V šesti letech jsem byl na koncertu mé starší ségry, která hraje na klavír. Na závěr hrálo saxofonové kvarteto a já z toho byl úplně konsternovaný. Zeptal jsem se mamky, co to je za nástroj a ta řekla, že to je saxofon. Na to jsem odvětil, že na to chci hrát. Takže takhle to vzniklo, každopádně nejdřív jsem musel hrát dva roky na zobcovku, pak čtyři roky na klarinet a teprve po šesti letech jsem se dostal ke svému vysněnému nástroji.

Jaké jsou Tvé největší úspěchy v hudební kariéře?
Určitě zahraniční koncerty – Zrće a Ibiza. Španělská Ibiza je splněný sen, protože tam si z Čechů zahrálo relativně málo interpretů. Takže to beru jako obrovský úspěch. Na Zrce jsem hrál v obou nejlepších klubech Papaya a Noa. Za úspěch taky beru vydání vlastních songů. Dva mi například nasadilo i ÓČKO a několik rádií. Singl Back To Innocence se v hudební hitparádě ÓČKA umístil na krásném 5. místě z dvaceti.

To je krásný. A kdy jsi začal mít pocit, že tě hra na saxofon může živit a být tvým zaměstnáním?
Asi si nevybavím úplně konkrétní moment, ale vím, že ve třeťáku se to začalo překlápět. To už jsem si tím regulérně vydělával a koupil si své první auto.

IMG_2588-min (2)

 
Byl jsi na misi v Keni. Proč jsi se rozhodl tam jet a jakým způsobem jsi se zapojil do humanitární akce?
Velmi mě to lákalo a chtěl jsem si to zkrátka zkusit. Poznat jinou krajinu, mentalitu a kulturu. A vyzkoušet si, jak dokážu fungovat v náročných podmínkách. Hlásil jsem se celkem třikrát do výběrového řízení a vzali mě až na potřetí, když jsem byl v páťáku. Tedy vyplatí se to nevzdávat. Jeli jsme tam jako parta mediků a lékařů pomáhat do zařízení v Itibo v Keni. Tam jsme se střídali v rámci ambulance, chirurgické služby, gynekologicko-porodnické služby, očkování, domácích prací a noční služby.

To bylo vlastně v době, kdy už jsi hrál vrcholově, neomezilo Ti to vystupování nebo kariéru?
Omezilo, ale věděl jsem to dopředu, takže jsem zkrátka nepřijímal bookingy na tohle období.

Bylo něco z čeho jsi měl fakt strach před odjezdem? Něco, co se tam stane?
Paradoxně jsem vůbec neměl strach z nějakých rizik spojených s cestováním do Keni, ale spíš jsem se bál, že tam nějakým způsobem selžu po té medicínské stránce nebo že prostě nebudu stačit. Tohle byl asi můj jediný strach, ale nakonec to bylo v pohodě. V náročných situacích bylo vždy s kým se poradit, ať už z řad našeho týmu nebo z řad místního personálu.

Jak vypadaly první dny v Keni?
Ty první dny teda byly úplně nejnáročnější, protože jsme se tam se vším tak trochu sžívali. To jsem si říkal, že to nemám šanci zvládnout, ne psychicky, ale spíše fyzicky. Neměli jsme ze začátku úplně zmáknuté střídání služeb a pracovali jsme tak nějak bez přestání. Naštěstí si to po pár dnech sedlo a už to bylo klidnější.

Měli jste možnost jet i na nějaké výlety a tak?
Rozhodně. Jeli jsme se podívat například do továrny na čaj, na Viktoriino jezero nebo na safari Masai Mara.

A jaké spektrum pacientů bylo v té ambulanci?
Nejčastěji různé kožní onemocnění, dále respirační nebo infekční onemocnění. Dále například úrazy mačetou nebo jsme řešili i ukousnutí části tváře. To pak bylo na chirurgické službě.

Jak velký rozdíl je pro medika být v nemocnici tady u nás a v Keni?
Co se vybavení týče, tak to paradoxně až zas takový rozdíl nebyl. Za ty roky je tamní zařízení vybavené velmi dobře a disponuje dokonce i JIPem. Určitě byla ale problém jazyková bariéra, komunikace byla kolikrát stylem bolí/nebolí, odebrat anamnézu byl někdy opravdu oříšek. Dalším rozdílem bylo, že jsem si tam vše dělali sami. A to včetně sterilizace nástrojů nebo provádění testů na malárii a podobně.

A co administrace?
Tu jsme dělali taky, ale byla o poznání jednodušší než u nás. Vše se tam zapisuje ručně do knihy pacientů.

IMG_9657-min


Jaký je tvůj největší medicínský zážitek z Keni?
Určitě porod, který jsem měl ve službě asi v pět ráno. Byla to sedmnáctiletá holka, prvorodička s tím, že to pro mě byl vlastně první porod, který jsem vedl. Byl tam se mnou každopádně Joseph z místního personálu, který mi se vším velmi pomohl.

Dostal jsi se do situace, která byla tak traumatizující, že sis potom říkal, že jsi měl zůstat radši doma?
No, byly momenty, ne že bych se vyloženě ocitl v nějaké situaci, ale že mi najednou došlo, že to není úplně sranda. Jednak třeba když jsme viděli ty úrazy, které u nás skončily, včetně nějakých konfliktů mezi místními. A i z některých příběhů, kteří nám místní vyprávěli. Vždycky když jsme cestovali sami, tak jsme ale dodržovali určitá pravidla (například po setmění už nikam nechodit), díky čemuž jsme se do žádné dramatické situace nedostali.

Další věc byla, že třeba takovou malárii jsem vůbec neřešil, když jsem tam jel. Samozřejmě jsme jako profylaxi užívali antimalarika, ale teprve tam mi došlo, že když máš záchvat, tak ve výsledku i potom to na tebe nějak doléhá. Vedoucí naší expedice měl malárii dvakrát a říkal, že ještě půl roku potom byl takový bradypsychický. To jsem si říkal, že si nedovedu představit, že bych ještě půl roku potom neměl fungovat. A najednou to na tebe začne trochu doléhat. Po tom měsíci jsem se i těšil na to, až se budu moct doma večer normálně projít, jen tak. Každopádně Keňa je krásná země a když si dáváš pozor, tak jsi v pohodě, a oni si tam řeší své konflikty mezi sebou. K tobě jako k bělochovi se většinou chovají s respektem.

Co bys vzkázal našim čtenářům jako radu při studiu nebo zaměstnání? Z tvého pohledu člověka, který dělá i něco jiného.
Určitě pokud mají nějaký svůj koníček nebo zálibu, u které relaxují, tak ať se toho určitě nevzdávají, protože si myslím, že to je to, co potom při studiu medicíny nebo výkonu praxe pomáhá člověku udržovat si zdravý odstup, aby se z toho člověk nezbláznil. Myslím, že je důležitý mít něco, k čemu může člověk tak trochu utéct a regenerovat.

 

Za rozhovor moc děkujeme. 

 

new-instagram-camera-logo-icon-vector-modern-gradient-design-illustrations-white-background-new-instagram-camera-logo-icon-136839821 @saxofrancis

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení